Tajemství řeky

Tajemství řeky: 1. kapitola

2. listopadu 2012 v 13:23 | Natali

Minule jste četli:
Podívala jsem se na oblohu, která se během těch pár minut úplně zatáhla.
Přijdeš ještě?
"Přijdu," zašeptala jsem. Zase mi to připadalo nepřirozené, povídat si s řekou. Vždyť je to jen protékající voda, která nemá nějaký mozek, jak si se mnou tedy může povídat?
Byl to jen hlas v mé hlavě nebo skutečnost?
***

"Kde jsi byla tak dlouho?" uvítala mě naštvaným tónem mamka.
"Promiň, já… Byla jsem u Violet," vyrazila jsem ze sebe.
"K Violet jsem volala. Její matka mi řekla, že jsi tam nebyla," reagovala na to mamka. Sevřel se mi žaludek. Mezitím do chodby, na které jsme stály, přišel můj nevlastní otec John, manžel mé mamky.
"Tak už jsi doma, Amando?" usmál se na mě svým podivným úsměvem, "kdepak ses nám toulala?"
"Ehm… Já… Já totiž…" koktala jsem a snažila se zoufale vymyslet nějakou výmluvu.
"Běž do pokoje, Amando," řekla nakonec mamka a přísně sevřela rty do úzké linky, což dělala vždy, když se rozzlobila.
Se sklopenou hlavou jsem běžela po schodech do svého pokoje, kde jsem se potkala s mojí nevlastní sestrou Melanie, dcerou mé matky a Johna. Stála nehybně na schodech a dlouze mě sledovala upřeným pohledem, jako by byla číhající sup a já se měla stát její kořistí. Tento její pátrající pohled nenávidím - dívá se tak jen na pár lidí a já jsem mezi nimi. Pozoruje obličeje, každé cukání oka anebo nepatrné trhnutí hlavou. Když mě takhle pozoruje, nemůžu se na nic soustředit. Nevím, jestli jí to jen baví a prostě ráda vyvádí lidi jako třebas naši starou sousedku z míry anebo jestli se za tím skrývá něco hlubšího. (Třebas nějaká psychická porucha, že? :D)
"Už se na mě tak nedívej," vyštěkla jsem nervózně, když jsem okolo ní procházela. Už jsem toho měla až po krk. Melanie jen důležitě povytáhla obočí a tiše odkráčela po schodišti do přízemí.
Zamčela jsem se v pokoji, dopadla jsem na postel a chvíli jen sledovala bílý strop. Asi bych ho sledovala ještě dlouho, kdyby mi nezačal vyzvánět telefon přímo u ucha.

Tajemství řeky: Prolog

18. října 2012 v 20:42 | Natali
Titulka splácana by me. :D
Takže, dnes jsem se konečně dostala k tomu, abych napsala prolog k mé první povídce na pokračování tady na blogu a taky k mému prvnímu pokusu o fantasy. ;)

Utíkala jsem po polní cestě vedoucí k malému lesu. Vlastně to ani nebyl les, spíš shluk pár stromů rostoucích okolo koryta klidné řeky. Právě kvůli ní jsem se tu vydala. Prošla jsem okolo prvních stromků a prodírala se hlouběji do lesíka. Od té doby, co jsem tu byla naposledy, se to tu změnilo. Cestička, kterou jsem si tu vyšlapala, když jsem sem denně chodívala, zarostla malými keříky, ale to mi nevadilo. Každou minutou se zvuk proudících pramenů zesiloval, až jsem stála u břehu řeky, která klidně protékala mezi ustupujícími stromy. Tráva rostoucí okolo jejího koryta byla šťavnatě zelená jako na jaře, docela jiná než na naší zahradě, kde rostla suchá, bez života.
Usedla jsem na své oblíbené místo na břehu toku u staré suché vrby, která tu stála snad celou věčnost. Opatrně jsem se o ni opřela, ale jakmile jsem se jí dotkla zády, už jsem se nebála, že ji svou váhou povalím na zem. Sice zvnějšku působila křehce, jako by se jí zlomila větev jen proto, že na ni usedne drobný pták, ale její kmen byl silný a pevný tak, že by ten strom nepovalila ani vichřice.
Jak jsem takhle seděla, opřená o vrbu a dívající se zamyšleně do třpytivé proudící vody, připadala jsem si zase jako menší, když jsem tu takhle sedávala každý den. Opět jsem pocítila jistotu, která se dostavila vždy, když jsem přišla k řece. Bylo to zvláštní, spadly ze mě všechny starosti a mohla jsem jen sedět a vykládat si s ní. S mojí nejlepší kamarádkou. S řekou.
 
 

Reklama