Povídky

Merlin, jedna koňská duše.

16. dubna 2013 v 22:31 | Natali

Tuto fotku jsem fotila na jedné dovolené a takhle nějak si představuji hlavního hrdinu této povídky - koně Merlina (jo, Merlina. :D Kdybych měla koně, tak by se prostě jmenoval Merlin!:) ). Je to moje poctivě odfláknutá slohovka do školy, kterou jsem začala psát hodně pozdě večer, takže to podle toho taky tak vypadá. ;D Ale ne, přidávám to sem hlavně, protože jsem si Merlina během psaní téhle povídky úplně zamilovala. :)

S trhnutím jsem se probudil a vyděšeně zaržál. Zmateně jsem se rozhlížel po tmavé místnosti naplněné vůní sena. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že se mi zdál jen špatný sen a že se nacházím v bezpečí svého útulného boxu. Moji koňskou duši ale naplnil smutek, když jsem si uvědomil, že tato noční můra bývala součástí mého života. Najednou jsem uslyšel známý klapot bot, který patřil Elišce. Šla dlouhou chodbou stáje a zastavila se u mého boxu, aby mě utěšila. Přitiskl jsem hlavu na vrata a nechal se od ní hladit po lysině.
"Už je to v pořádku, Merline, tady se ti nemůže nic stát," šeptala mi do ucha.

Stín

1. dubna 2013 v 16:57 | Natali

"Tak se měj pěkně, Tome," rozloučila se se svým kamarádem a otočila se směrem ke svému domovu.
"Počkej ještě," zadržel ji, "vážně nechceš doprovodit domů?"
Alex se rozhlédla po klidném nočním městě. Některým by možná připadalo strašidelné, ale ona se tmy nebála, a proto se na Toma jen usmála a odpověděla: "Ne, díky. Tak ahoj zítra!"
Ráda se pomalu procházela tichými ulicemi a sledovala věci kolem sebe, kterých by si ve dne, kdy město ovládne spěch lidí, nevšimla. Pozorovala nasvícené oblečení na figurínách za vitrínami, prchající kočku v postranní uličce, rezavé kliky na dřevěných dveřích starých domů.
Pozorovala chodník, po kterém poletovaly odpadky ovládané slabým větrem. Pozorovala svůj stín. Najednou ho ale zakryl stín neznámé osoby, daleko mohutnější než ten její. Alex zatajila dech, ale rázem se uklidnila a pochopila, že to byla jen souhra světel a že za ní nikdo nestojí.

„Nikdy neváhej, život máš jen jeden."

24. února 2013 v 17:34 | Natali
Varování: Tato povídka představuje další můj filozofický blábol o našich životech. ;)
PS: Vážně jsem chtěla napsat nějakou optimistickou povídku, ale nejde mi to. Asi je to tím, že pořád čtu samé pesimistické příběhy z válek. A to s touhle četbou teprve začínám, takže si na tento blog dávejte pozor, protože za chvíli bude tak pesimistický, že se to béžové pozadí samo od sebe změní na smutečně černé. :D

Stará žena seděla u okna, její oči ohraničené vráskami nevěřícně přejížděly po bílém listu papíru, který držela v třesoucích se rukou. Nebyla ani trochu připravená na zprávu, kterou se z tohoto papíru dozvěděla. Znovu si ho prohlédla. Přes celou stránku stálo jeho jméno, William O'Brien. Jen při pohledu na to jméno ji zaplavily krásné vzpomínky. I přes vysoký věk by nikdy nezapomněla na den, kdy ho poprvé uviděla. Bylo prvního září, oba nastupovali na střední školu, do stejné třídy. Každý den v lavici si prohlížela jemné rysy jeho bledého obličeje, olivové oči a kaštanové vlasy. Když ji pozdravil, zatmělo se jí před očima a nedokázala mu odpovědět. Když jí galantně podržel dveře, chichotala se a cítila, jak celá rudne. Když se jí zeptal, jestli s ním nechce jít do kavárny, jen plaše odmítla. Sice by se jí tím splnil celý její sen, ale měla strach z něčeho neznámého.

Ty mě udržuješ při životě.

27. ledna 2013 v 13:00 | Natali
zdroj obrázku: www.logofury.com

Ty mě udržuješ při životě

Amy seděla na posteli ve svém pokoji a pozorovala z ní škrábance na staré podlaze. Přes zatažené závěsy se do pokoje probojovalo pár pichlavých paprsků ranního slunce, jinak byla místnost ponořená v šeru.
"Jak se mám? Ty víš, že pořád stejně. Ale když jsi tu se mnou, je to lepší," zazněla Amyina odpověď do hrobového ticha.
"Proč tedy musíš odcházet? Proč se mnou netrávíš celý den?"
Zvedla zrak od podlahy a upřeně se mu zadívala do obličeje. Stál těsně u ní, konečky jeho blonďatých vlasů, které by potřebovaly zastřihnout, mu padaly do obličeje. Pousmál se a místo toho, aby odpověděl, poznamenal: "Neměla bys už náhodou jít do školy?"

Babička

25. listopadu 2012 v 22:21 | Natali
"Ahoj, mami."
Mary rozevřela dokořán své zakalené oči a uviděla před sebou stát svoji čtyřicetiletou dceru Kate, její děti a manžela.
"Přijeli jsme na návštěvu. Domlouvali jsme se přece na dnešek, pamatuješ?" dodala ještě Kate, která si všimla zmateného výrazu své matky.
"Ano, jistě, že si to pamatuji. Ahoj, Patriku, ty jsi teda vyrostl."
"Hm…" zamumlal nepřítomně její vnuk a dál agresivně bušil do své herní konzole.
"A Jenny, ty jsi tedy slečna!"
Jenny na svoji babičku vrhla otrávený obličej, a poté si v zrcátku překontrolovala svoji perfektně natupírovanou ofinu, která jí zakrývala jedno oko tížené pod vrstvou černých stínů.
"Když já jsem byla mladá, slečny se oblékaly elegantně a-"
"Bože, babi! Koho to zajímá?"
"Jen jsem ti chtěla povyprávět o svém mládí."
Vnučka na to nereagovala, protože jí došla textová zpráva. Při odepisování klouzala prsty po klávesnici tak, že se jí rozcinkaly všechny černé náramky na rukou s lebkami. Lebky měla i na triku končící nad pupíkem, ve kterém se blýskal růžový piercing.
Babička svoji vnučku smutně pozorovala. Vzpomněla si na den, kdy se Jenny narodila.
Celý ten den seděla v houpacím křesle a těšila se na to, až si s Jenny bude za pár let povídat o tom, jak potkala svého budoucího manžela, jejího dědečka, anebo jak ji bude radit s typickými dívčími starostmi. Nic z toho se jí ovšem nesplnilo. Jenny vždy začala otráveně vzdychat, jako by ji někdo mučil. Anebo svoji babičku neposlouchala vůbec.
"Ahoj, Steve. Jak se máš?" otočila se babička na manžela své dcery.
Steve pokynul své tchýni na pozdrav, ale dál vystresovaně bušil prsty do klávesnice svého tabletu, a přitom přes handsfree křičel na svého spolupracovníka.
Mary smutně si prohlédla svoji rodinu. Vybavila si, jaké to bylo, když ona přijela na návštěvu k její babičce.
Chodila s ní na výlety do lesa, kde si vykládaly o stromech a rostlinách. Učila se s ní psát, číst, počítat. Její babička byla trpělivá a nikdy se na ni nezlobila. Když byla Mary smutná, snažila se ze všech sil, aby ji rozveselila. Vyprávěla své vnučce historky z mládí, probírala s ní její problémy anebo ze skříně vytáhla její staré oblečení a uspořádala módní přehlídku.
Mary si pamatovala, jak si jako mladá říkala, že jednou bude stejně perfektní babička, jako byla ta její. Do očí se jí nahrnuly slzy. Jak moc by ji teď chtěla vidět, obejmout ji a poprosit o radu.


Měli byste vědět, že opravdu nesnáším tuhle divnou dobu. Většina lidí si cení jen peněz, děti nemají žádné dětství a radši, než aby stavěly bunkry, sedí doma u počítače. Neříkám, že se tak chovají všichni, ale chová se tak stále víc a víc lidí. Asi začínám věřit v to, co mi pořád říká můj taťka - všichni bychom měli povinně jet na rok do Afriky, kde si lidé cení každé maličkosti a kde nemají počítače. Pak bychom možná pochopili podstatu života.

Síla svobody

4. října 2012 v 21:43 | Natali
"Počkej tu na mě, Claire. Půjdu se jen kouknout na ty šaty ve výloze, možná si je zkusím."
Stála jsem před módním butikem na Rue Rivoli, pařížské ulici, a čekala na svoji pěstounku, až si vyzkouší neuvěřitelně drahou večerní róbu.
Sledovala jsem, jak se okolo mé pěstounky slétly nadšené prodavačky. Konečně nějaká bohatá turistka, řekly si určitě.
Sledovala jsem dění na ulici, po které procházely šťastné páry svobodných lidí. Svobodných, šťastných. Taková jsem nebyla. Vlastně jsem tam mezi všemi těmi šťastnými lidmi trčela jako růže v trní, ale pojem růže se na mě nehodil, takže jsem byla spíš trní, které se pomalu začalo rozrůstat v skvěle udržovaných růžích. Toho trní si ale určitě brzy všimne zahradník, který se ho rychle zbaví, aby se dál nerozšířilo mezi jeho nádherné růže. Trní v růžích, to jsem byla já.
Vlastní matka mě už nechtěla a jediné, na čem se kdy shodla s mým otcem, bylo to, že mě dají do děcáku. Odtud si mě vzala ta, která se právě nemohla rozhodnout, jestli se k její nové róbě bude hodit spíš menší nebo větší kabelka pošitá stříbrnými korálky. Beztak si je koupí obě.
Vlastně nevím, proč si mě vůbec vzala z děcáku. Na co jí vlastně jsem? Asi jsem jen předmět, kterým se může chlubit a dělat ze sebe dobráckou a hodnou ženu s velkým srdcem, kterou všichni uctívají za to, že mě zachránila z děcáku a dala mi pravý domov. Na mé city nedbá, chová se ke mně jako ke stroji. Jsem jí prostě jen na to, aby si mohla do svého životopisu dopsat, že je hodná pěstounka.
Svoboda. Po tom slově jsem toužila, viděla jsem ho všude kolem, jen ne u mě. Všechno za mě rozhodovala ona, má hodná pěstounka. Nežila jsem svůj vlastní život, jen jsem byla odnož jejího života.
Nahlédla jsem znovu do butiku. Zrovna objevila smaragdově zelenou blůzu a přemýšlela nad tím, jestli si ji má vyzkoušet nebo ne. Věděla jsem naprosto přesně, že už jednu takovou blůzu má doma pověšenou někde v útrobách její obrovské skříně, ale ona si ani nevzpomněla.
Odvrátila jsem od ní znechuceně zrak. Nesnášela jsem její povýšené chování, před přáteli roztomilá a hodná hostitelka a přede mnou zlá macecha. Všechny si pomalu ovinula okolo prstu a pak si s nimi mohla dělat, co chtěla.
Zachvěla jsem se zimou. Nezajímalo ji, že na ni čekám už pěkně dlouho. Byla jsem jí tu jen k tomu, abych jí nosila její obrovské nákupní tašky, kterými jsem měla ověnčené obě ruce.
Proč bych vlastně nemohla žít tak, jak chci já?
Naposledy jsem na ni pohlédla, právě zkoumala materiál nějakého béžového svetru s krajkou. Pak jsem se rázně otočila k stanici metra a odhodila všechny ty nákupní tašky plné luxusního oblečení na chodník plný procházejících lidí, kteří mě jen nevěřícně pozorovali. Rychlými sebejistými kroky jsem došla až ke schodům vedoucích do podchodu metra. Sešla jsem ty schody s bušícím srdcem, vylovila nějaká poslední eura, která jsem našla v kapse a koupila jsem si jízdenku tak daleko, kam to šlo, až na druhý okraj města.
A najednou jsem stála sama uprostřed metra natlačená v davu lidí. Už jsem nebyla s ní, byla jsem svobodná, jen já. Mohla jsem dělat, co jsem chtěla. Utéct někam daleko, schovat se před ní a začít znovu.
A pak mi došlo, jak je to strašně lehké, změnit od základu celý svůj život. Stačí na to jediná vteřina, jedno rozhodnutí. Před chvíli jsem se cítila, jako kdybych byla zavřená někde ve vězení pro vrahy odsouzené na doživotí, a teď jsem volná, můžu si dělat, co chci.
Ujížděla jsem dál a dál dlouhým tunelem, až metro dojelo na konečnou stanici, která od sebe dělila prosperující a chudou Paříž. Tyto dvě tváře Paříže byly tak rozdílné jako ta moje od tváře mé pěstounky. Proč na ni vlastně ještě myslím, když už nepatří do mého života?
Začalo se stmívat a i když jsem cítila ukrutnou zimu, byla jsem svobodná. Ten pocit svobody mě zahříval víc, než přikrývka luxusní postele v hotelu, kde teď asi moje bývalá pěstounka řeší mé záhadné zmizení. Svoboda převyšovala pocit hladu, žízně, zimy, samoty i bezmoci.

***
Nevím, jestli někdo z téhle míchanice pochopí smysl této povídky. Má být o otázce, která se ptá, jak je vlastně lehké změnit svůj život? Stačí k tomu málo, někdy jen pár slov. Člověk se jen musí odhodlat, zbavit se strachu, a pak si může s životem dělat všechno, co se mu zachce.

Závislý

19. září 2012 v 15:07 | Natali


http://fastexposure.files.wordpress.com/2012/05/disadvantages-of-computer-addiction.jpg?w=830

Nervózně poťukával prsty do lavice. Ať už zvoní, ať už zvoní.
Výklad učitelky jako vždy neposlouchal, takže ho nepřekvapilo, když se ho zeptala: "Tak pane Ashtone, můžete mi zopakovat, co se stalo roku 1914?"
"Nevím," hlesl tiše, ani se neobtěžoval něco vymýšlet. Třídou to zašumělo, pár jeho spolužáku se zasmálo.
"Teď jsem to říkala, mladý pane. Tak kdo mu to zopakuje? Tak třebas slečna Portmanová, povídejte."
"Roku 1914 začala první světová válka, přesněji 28. července, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbům," odpověděla slečna Portmanová, Louise Portmanová. Nemohl se na ni dívat, bolel ho každý pohled. Měl ji rád a ona jeho taky, ale to už bylo dávno. Jak by to asi vypadalo dnes, kdyby mu do cesty nevstoupila závislost, která nad Louise snadno zvítězila? Byly by stále spolu? Rozesmála by ho každé ráno dalším novým vtipem, které ráda vymýšlela? Chodívaly by pořád na jejich oblíbenou louku u malého lesíka za městem? Ne, nebudu na to myslet, řekl si.
Konečně zazvonilo. Rychle naházel učebnice z lavice do batohu a už chtěl utíkat ven ze třídy, když uslyšel učitelku: "Pane Ashtone, pojďte sem za mnou, prosím."
Prošel okolo lavic dopředu ke katedře, kde na něho čekala učitelka s utrápeným obličejem.
"Navštěvujete devátou třídu a ani nevíte, kdy vypukla první světová válka," začala, "děje se snad něco? Vždy jste byl tak vzorný student, který se o látku živě zajímal. Víte přeci, že nám, učitelům, se můžete se vším svěřit, rádi vám se vším pomůžeme."
"Nic… Nic se neděje. Co by mělo být?" vyhrkl a nervózně poklepával nohou o podlahu. Jen plýtvala jeho časem.
Učitelka si ztrápeně vzdychla: "No dobře, nejspíš je to puberta. Můžete jít."
Jakmile vyslovila poslední větu, vyběhl bez pozdravu ze třídy a utíkal dlouhou chodbou. Bez odpočinku běžel pár ulicemi, až stál celý zadýchaný u svého domova. Vzrušeně se podíval na schránku naplněnou dnešní poštou. Když schránku nachystaným klíčem odemkl, zaplavil celé jeho tělo nádherný pocit. Ve schránce ležel tlustý dopis adresovaný jemu, Davidovi Ashtonovi.
Utíkal s ním domů, batoh zahodil někde v předsíni a hned nato dopis vší silou rozerval.
Uvnitř bylo to, co nutně potřeboval. Cédéčko zabalené v bublinkové folii. Utíkal ke svému počítači, zapnul ho a sedl si na židli. Potom půl hodiny sledoval obrazovku, která hlásila průběh instalace, jako kdyby se díval na napínavý pořad.
Instalace hry GTA V. byla úspěšná! Ohlásila obrazovka a David se blaženě usmál.
Nasadil si sluchátka a ponořil se do hry.
Ani chvíli nemyslel na to, jak právě plýtvá svým drahocenným životem, který pro něho nic neznamenal. Neuvědomoval si, že kvůli imaginárním postavám z počítačové obrazovky, kterým naprosto propadl, ztratil pravé kamarády, dětství a svoji budoucnost.
Přítomnost byla tady, u počítače.


Povídka o stále větším problému dnešních mladých, kteří dobrovolně ztrácejí krásné dětství plné bunkrů a panenek. Jsem si jistá, že na dětství, období bez starostí, budu mít nejhezčí vzpomínky z celého života a jsem hrozně vděčná za to, že jsem o chlup unikla závislosti na počítačových hrách nebo na internetu. Sice jsem jeden čas také měla problém (konkrétně se hrou The Sims 2), ale naštěstí mám skvělé rodiče, kteří mě hru odinstalovali (a pak přežili moje neustálé hysterické ječení :D).
Co vlastně děláte, když hrajete nějakou hru? Nic přece nezměníte, vlastně jen pár hodin sedíte na jednom místě. Sice můžete dohrát nějaký level, vyhrát pár bitev, ale ve skutečném životě jste na stejném místě jako před hraním hry.

Lilly

5. září 2012 v 18:58 | Natali


Annie seděla ve svém pokoji a v náruči chovala Lilly, starou panenku, kterou zachránila z popelnice. Malá holčička s hlavou plnou nezkrocených zrzavých kudrlin si na tento den dokázala vzpomenout naprosto přesně. Bylo to před rokem, tak dlouho je Lilly její nejlepší a nejvěrnější kamarádka, která naslouchá všemu, o čem jí Annie povídá, o hádce jejich rodičů, po které táta odešel z jejich bytu s velkým kufrem a od té doby ho vídá jen málokdy, o pohádkách, kde princ zachraňuje princeznu a o tom, co se děje na dlouhé ulici, na kterou se každé ráno dívá z okna. Právě na této ulici ji našla, tam se s ní seznámila.
Annie šla ten den dlouhou ulicí domů, prodírala se houfy lidí a věděla, že jde pozdě. Pospíchala, protože nechtěla, aby táta maminku zase obvinil z toho, že nedokáže pohlídat jejich vlastní dítě ani minutu a že to jejich dítě, Annie, jde zase pozdě z hřiště. Nechtěla, aby maminka zase plakala, zatímco táta chodil naštvaný po bytě sem a tam a ječel na všechno, co se hýbalo.
Právě procházela okolo bytových domů,když se zarazila a zpomalila. Uviděla ruku, která bezvládně visela přivřená těžkým víkem z jedné velké šedé popelnice.
 
 

Reklama