Merlin, jedna koňská duše.

16. dubna 2013 v 22:31 | Natali |  Povídky

Tuto fotku jsem fotila na jedné dovolené a takhle nějak si představuji hlavního hrdinu této povídky - koně Merlina (jo, Merlina. :D Kdybych měla koně, tak by se prostě jmenoval Merlin!:) ). Je to moje poctivě odfláknutá slohovka do školy, kterou jsem začala psát hodně pozdě večer, takže to podle toho taky tak vypadá. ;D Ale ne, přidávám to sem hlavně, protože jsem si Merlina během psaní téhle povídky úplně zamilovala. :)

S trhnutím jsem se probudil a vyděšeně zaržál. Zmateně jsem se rozhlížel po tmavé místnosti naplněné vůní sena. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že se mi zdál jen špatný sen a že se nacházím v bezpečí svého útulného boxu. Moji koňskou duši ale naplnil smutek, když jsem si uvědomil, že tato noční můra bývala součástí mého života. Najednou jsem uslyšel známý klapot bot, který patřil Elišce. Šla dlouhou chodbou stáje a zastavila se u mého boxu, aby mě utěšila. Přitiskl jsem hlavu na vrata a nechal se od ní hladit po lysině.
"Už je to v pořádku, Merline, tady se ti nemůže nic stát," šeptala mi do ucha.

Podíval jsem se jí přímo do očí a snažil se jí dát najevo můj dík. Znovu se na mě dobrosrdečně usmála, jako by věděla, o co se právě pokouším - připadalo mi, že rozumí všem mým gestům. Možná to bylo tím, že nerozuměla těm lidským, Eliška totiž byla postižená. Na svých osmnáct let se chovala jako malé dítě a žila ve svém vlastním světě, do kterého si pouštěla jen lidi, kterým důvěřovala.
Opět jsem usnul. Ve snách jsem se vrátil do doby před mnoha lety, když mě ještě nevlastnila Eliška. Mými rodiči byli uznávaní dostihoví šampioni, proto jsem byl ještě jako hříbě vydražen a stal se jedním z koní mladého závodníka, který ve mne neviděl živou bytost, ale tupé zvíře bez citů, jež může využít k získání slávy a peněz na dostizích. Celé dny jsem trávil krutými tréninky, během kterých jsem přemýšlel o životě divocích koních. Představoval jsem si sám sebe, jak cválám po nekonečné pláni rychle jako vítr s mými druhy za zády. Smutně jsem přihlížel tomu, jak můj život pomalu plyne v temné jízdárně a v děsivém přepravníku, kterými mě lidé dlouhé hodiny vozili na závody.
Jak jsem stárl, začal jsem čím dal víc slábnout. Můj závodník si ale nemohl dovolit nového koně, a tak mě využíval dál, nedbaje na můj zhoršující se stav. V závodech se mu nedařilo dobře, a tak si na mě začal vylévat všechnu svou zlost. Křičel na mě a surově mě bil bičíkem. V těch chvílích jsem se zase chtěl stát nevinným hříbětem obklopeným mateřskou láskou, které neví nic o krutosti světa a lidí. Můj majitel mě bil tak často, že jsem si k němu postupně vybudoval panický strach. Už se mnou nemohl závodit, protože jsem před ním utíkal, jakmile se ke mně přiblížil a v sedle jsem ho nedokázal strpět ani minutu. Nejdřív mě chtěl utratit, ale poté se rozhodl, že mě dá do útulku.
Tam jsem strávil půl roku. Lidé tu na mě byli hodní, starali se o mě s láskou, ale neslyšeli to, co já - nářek ostatních koní, kteří byli také týráni a většinou mnohem surověji než já. Lidé netuší, jak drastický je ve skutečnosti nářek zvířat. Postupně začne drásat duši tak moc, že když do mého života vkročila Eliška, připadalo mi, že ji pro mne Bůh seslal přímo z nebes. Eliška bydlí na malém ranči na venkově. Do útulku si přišla vybrat nového koně poté, co jí zemřel poník, kterého vlastnila od dětství. Rodiče jí nabízeli nového mladého vyšlechtěného koně od sousedů, se kterým by mohla i závodit, ale ona se ihned rozhodla, že chce nějakého z útulku, kterému by mohla pomoct. Ještě teď si pamatuji na den, kdy procházela stájí a důkladně si prohlížela každého z nás - nepozorovala ale hřívy, srsti a stavby našich těl, ale naše oči. Jakmile mi pohlédla do těch mých, navázal jsem s ní jakési zvláštní spojení, kterého si všimla i ona, protože se na mě usmála a poté oznámila svým rodičům, že si vybírá mne, Merlina.
Od té doby prožívám nejlepší období mého života. Jsem Elišce navěky vděčný za to, že mi darovala důstojný konec mého života. Dala mi lásku, péči a chová se ke mně tak, jako bych jí byl roven. Celé dny se potulujeme po loukách a v poledne utíkáme do lesa před sluncem.
Eliško, opustím tě, až naposledy vydechnu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tewie Tewie | Web | 17. dubna 2013 v 18:44 | Reagovat

Mám téměř slzy v očích. Nádherný příběh. Koně jsou nádherná zvířata. Elegantní, hrdá, záhadná, velkolepá, úchvatná.
Když jsem byla malá, chtěla jsem bílého, teď jsem se zamilovala do černých.
Ano, zvířata a jejich láska.
Jsem ráda, že se s Eliškou našli. :)
Týrání zvířat je hrozné. Vzpomněla jsem si, jak jsem jako dítě četla příběh o týraném koni. Už si ho moc nepamatuju, mám pocit, že musel tahat těžké náklady.

Mimochodem, vidělas Spirita? :)
Já už jsem ho dlouho neviděla, ale jako dítě jsem ho milovala:D

http://www.csfd.cz/film/30979-spirit-divoky-hrebec/

Kdyby ten příběh byl pravdivý, tak bych prohlásila s vážnou tváří - je dobře, že má Eliška Merlina, třeba je s ním šťastnější než s lidmi :)

2 Hejlynka Hejlynka | Web | 17. dubna 2013 v 20:27 | Reagovat

Páni! Krásné, opravdu krásné. Je v tom hodně citu. Chudáček mMrlin. Je škoda,že se tak ke zvířatům opravdu chováme...:)

3 Hejlynka Hejlynka | Web | 17. dubna 2013 v 20:28 | Reagovat

[2]:Omlouvám se, chtěla jsem napsat Merlin, ale nějak mi stávkuje klávesnice...:D

4 Faint Faint | Web | 19. dubna 2013 v 18:06 | Reagovat

To bolo neskutočne nádherné! Uplne sa z toho usmievam a mám zimomriavky! Tá fotka koníka je krásna aj to Meno :)
Je vidieť že vždy existuje nádej :))
A vôbec to nevyzerá ako odfláknutý sloh... naopak uvedomila som si ako mi chýba to jazdenie. Musím to napraviť teraz keď sa oteplilo konečne :) !

5 Tewie Tewie | Web | 25. dubna 2013 v 17:50 | Reagovat

Jo, to se stalo zrovna dneska, naštěstí jsem to přežila ve zdraví.
Jo, naše češtinářka má taky milon tisíc komentů.
Já su zvědavá, jak to dopadne u maturit. Už ji vidím, ona to za mě snad všechno odvykládá.
I když jsem vyvolaná, téměř tě nepustí ke slovu a pak si stěžuje, že nic nevíš :D
Hlavně že při prvním - "é" ti vezme slova a nepustí tě ke slovu, jen ti občas dovolí ji doplnit.
Nesnáším to. Tak když chce kecat, tak ať se mě na nic neptá :D
A to kritizování, mno, naštěstí mě z toho vynechala, ale dvě skupinky přede mnou pěkně strhala :D

6 Vera Vera | Web | 6. května 2013 v 18:28 | Reagovat

Když jsem dočetla tuhel povídku, měla jsem doslova slzy v očích!
Naty! i když to byla jen jak bych asi řekla já "jen další pitomá slohovka do češtiny" Tak to bylo tak...krásný! A neříkej mi, že jsi to jenom odflákla, protože tohle dílo snad ani odfláknutý být nemůže a tím hůř si dokážu představit to, jak by ta povídka vypadala, kdybys ji psala fakt naplno! Myslím, že hodnocení 100 hvězdiček ze sta by nestačilo, vlastně to nestačí už ani teď! :)
Fakt, ohromě to na mě zapůsobilo! Všechno - to jak si dokážeš hrát s pocity a dávat slova dohromady, že znějí tak lehce a přitom krásně! Víš, ani bych se nedivila, že ti naše milá češtinářka řekne - "Natálko, vaše povídka mě dohnala až k slzám :D a proto jsem se rozhodla ji poslat do soutěže "X" a "Y"! protože máte tak obrovský talent! :)

PS: s mojí patlaninou s koňským salámem se to vážně nedá srovnat :D :D :D

7 Vera Vera | Web | 6. května 2013 v 18:28 | Reagovat

[2]: Mrlin :'DDDDDDDD!!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama