Listopad 2012

Babička

25. listopadu 2012 v 22:21 | Natali |  Povídky
"Ahoj, mami."
Mary rozevřela dokořán své zakalené oči a uviděla před sebou stát svoji čtyřicetiletou dceru Kate, její děti a manžela.
"Přijeli jsme na návštěvu. Domlouvali jsme se přece na dnešek, pamatuješ?" dodala ještě Kate, která si všimla zmateného výrazu své matky.
"Ano, jistě, že si to pamatuji. Ahoj, Patriku, ty jsi teda vyrostl."
"Hm…" zamumlal nepřítomně její vnuk a dál agresivně bušil do své herní konzole.
"A Jenny, ty jsi tedy slečna!"
Jenny na svoji babičku vrhla otrávený obličej, a poté si v zrcátku překontrolovala svoji perfektně natupírovanou ofinu, která jí zakrývala jedno oko tížené pod vrstvou černých stínů.
"Když já jsem byla mladá, slečny se oblékaly elegantně a-"
"Bože, babi! Koho to zajímá?"
"Jen jsem ti chtěla povyprávět o svém mládí."
Vnučka na to nereagovala, protože jí došla textová zpráva. Při odepisování klouzala prsty po klávesnici tak, že se jí rozcinkaly všechny černé náramky na rukou s lebkami. Lebky měla i na triku končící nad pupíkem, ve kterém se blýskal růžový piercing.
Babička svoji vnučku smutně pozorovala. Vzpomněla si na den, kdy se Jenny narodila.
Celý ten den seděla v houpacím křesle a těšila se na to, až si s Jenny bude za pár let povídat o tom, jak potkala svého budoucího manžela, jejího dědečka, anebo jak ji bude radit s typickými dívčími starostmi. Nic z toho se jí ovšem nesplnilo. Jenny vždy začala otráveně vzdychat, jako by ji někdo mučil. Anebo svoji babičku neposlouchala vůbec.
"Ahoj, Steve. Jak se máš?" otočila se babička na manžela své dcery.
Steve pokynul své tchýni na pozdrav, ale dál vystresovaně bušil prsty do klávesnice svého tabletu, a přitom přes handsfree křičel na svého spolupracovníka.
Mary smutně si prohlédla svoji rodinu. Vybavila si, jaké to bylo, když ona přijela na návštěvu k její babičce.
Chodila s ní na výlety do lesa, kde si vykládaly o stromech a rostlinách. Učila se s ní psát, číst, počítat. Její babička byla trpělivá a nikdy se na ni nezlobila. Když byla Mary smutná, snažila se ze všech sil, aby ji rozveselila. Vyprávěla své vnučce historky z mládí, probírala s ní její problémy anebo ze skříně vytáhla její staré oblečení a uspořádala módní přehlídku.
Mary si pamatovala, jak si jako mladá říkala, že jednou bude stejně perfektní babička, jako byla ta její. Do očí se jí nahrnuly slzy. Jak moc by ji teď chtěla vidět, obejmout ji a poprosit o radu.


Měli byste vědět, že opravdu nesnáším tuhle divnou dobu. Většina lidí si cení jen peněz, děti nemají žádné dětství a radši, než aby stavěly bunkry, sedí doma u počítače. Neříkám, že se tak chovají všichni, ale chová se tak stále víc a víc lidí. Asi začínám věřit v to, co mi pořád říká můj taťka - všichni bychom měli povinně jet na rok do Afriky, kde si lidé cení každé maličkosti a kde nemají počítače. Pak bychom možná pochopili podstatu života.

Proč jsem jen tak šikovná?

8. listopadu 2012 v 18:26 | Natali |  Deník
Milý deníčku (to má být ironie ;D),
včera jsem se celej den válela a... jo, a taky jsem vlastně (jen tak mimochodem) rozbila svůj foťák.
Způsobila jsem v něm zkrat tím, že jsem se do něj snažila nacpat kabel moc silně. Tomu se říká praktičnost.
Poslední fotka z mého drahocenného foťáku:

Toto má být vtipná fotka, kdy má ten kůň vypadat, že stojí v kolejích. ;D

Ještě se pokusím o reklamaci, ale myslím, že v Fujifilmu nejsou tak blbý, aby mi opravili foťák, u kterého jsem si zkrat způsobila sama. Naštěstí mám něco našetřený (a Ježíšek taky :D), takže uvidíme po reklamaci. ;)

R.I.P.

Tajemství řeky: 1. kapitola

2. listopadu 2012 v 13:23 | Natali |  Tajemství řeky

Minule jste četli:
Podívala jsem se na oblohu, která se během těch pár minut úplně zatáhla.
Přijdeš ještě?
"Přijdu," zašeptala jsem. Zase mi to připadalo nepřirozené, povídat si s řekou. Vždyť je to jen protékající voda, která nemá nějaký mozek, jak si se mnou tedy může povídat?
Byl to jen hlas v mé hlavě nebo skutečnost?
***

"Kde jsi byla tak dlouho?" uvítala mě naštvaným tónem mamka.
"Promiň, já… Byla jsem u Violet," vyrazila jsem ze sebe.
"K Violet jsem volala. Její matka mi řekla, že jsi tam nebyla," reagovala na to mamka. Sevřel se mi žaludek. Mezitím do chodby, na které jsme stály, přišel můj nevlastní otec John, manžel mé mamky.
"Tak už jsi doma, Amando?" usmál se na mě svým podivným úsměvem, "kdepak ses nám toulala?"
"Ehm… Já… Já totiž…" koktala jsem a snažila se zoufale vymyslet nějakou výmluvu.
"Běž do pokoje, Amando," řekla nakonec mamka a přísně sevřela rty do úzké linky, což dělala vždy, když se rozzlobila.
Se sklopenou hlavou jsem běžela po schodech do svého pokoje, kde jsem se potkala s mojí nevlastní sestrou Melanie, dcerou mé matky a Johna. Stála nehybně na schodech a dlouze mě sledovala upřeným pohledem, jako by byla číhající sup a já se měla stát její kořistí. Tento její pátrající pohled nenávidím - dívá se tak jen na pár lidí a já jsem mezi nimi. Pozoruje obličeje, každé cukání oka anebo nepatrné trhnutí hlavou. Když mě takhle pozoruje, nemůžu se na nic soustředit. Nevím, jestli jí to jen baví a prostě ráda vyvádí lidi jako třebas naši starou sousedku z míry anebo jestli se za tím skrývá něco hlubšího. (Třebas nějaká psychická porucha, že? :D)
"Už se na mě tak nedívej," vyštěkla jsem nervózně, když jsem okolo ní procházela. Už jsem toho měla až po krk. Melanie jen důležitě povytáhla obočí a tiše odkráčela po schodišti do přízemí.
Zamčela jsem se v pokoji, dopadla jsem na postel a chvíli jen sledovala bílý strop. Asi bych ho sledovala ještě dlouho, kdyby mi nezačal vyzvánět telefon přímo u ucha.