Síla svobody

4. října 2012 v 21:43 | Natali |  Povídky
"Počkej tu na mě, Claire. Půjdu se jen kouknout na ty šaty ve výloze, možná si je zkusím."
Stála jsem před módním butikem na Rue Rivoli, pařížské ulici, a čekala na svoji pěstounku, až si vyzkouší neuvěřitelně drahou večerní róbu.
Sledovala jsem, jak se okolo mé pěstounky slétly nadšené prodavačky. Konečně nějaká bohatá turistka, řekly si určitě.
Sledovala jsem dění na ulici, po které procházely šťastné páry svobodných lidí. Svobodných, šťastných. Taková jsem nebyla. Vlastně jsem tam mezi všemi těmi šťastnými lidmi trčela jako růže v trní, ale pojem růže se na mě nehodil, takže jsem byla spíš trní, které se pomalu začalo rozrůstat v skvěle udržovaných růžích. Toho trní si ale určitě brzy všimne zahradník, který se ho rychle zbaví, aby se dál nerozšířilo mezi jeho nádherné růže. Trní v růžích, to jsem byla já.
Vlastní matka mě už nechtěla a jediné, na čem se kdy shodla s mým otcem, bylo to, že mě dají do děcáku. Odtud si mě vzala ta, která se právě nemohla rozhodnout, jestli se k její nové róbě bude hodit spíš menší nebo větší kabelka pošitá stříbrnými korálky. Beztak si je koupí obě.
Vlastně nevím, proč si mě vůbec vzala z děcáku. Na co jí vlastně jsem? Asi jsem jen předmět, kterým se může chlubit a dělat ze sebe dobráckou a hodnou ženu s velkým srdcem, kterou všichni uctívají za to, že mě zachránila z děcáku a dala mi pravý domov. Na mé city nedbá, chová se ke mně jako ke stroji. Jsem jí prostě jen na to, aby si mohla do svého životopisu dopsat, že je hodná pěstounka.
Svoboda. Po tom slově jsem toužila, viděla jsem ho všude kolem, jen ne u mě. Všechno za mě rozhodovala ona, má hodná pěstounka. Nežila jsem svůj vlastní život, jen jsem byla odnož jejího života.
Nahlédla jsem znovu do butiku. Zrovna objevila smaragdově zelenou blůzu a přemýšlela nad tím, jestli si ji má vyzkoušet nebo ne. Věděla jsem naprosto přesně, že už jednu takovou blůzu má doma pověšenou někde v útrobách její obrovské skříně, ale ona si ani nevzpomněla.
Odvrátila jsem od ní znechuceně zrak. Nesnášela jsem její povýšené chování, před přáteli roztomilá a hodná hostitelka a přede mnou zlá macecha. Všechny si pomalu ovinula okolo prstu a pak si s nimi mohla dělat, co chtěla.
Zachvěla jsem se zimou. Nezajímalo ji, že na ni čekám už pěkně dlouho. Byla jsem jí tu jen k tomu, abych jí nosila její obrovské nákupní tašky, kterými jsem měla ověnčené obě ruce.
Proč bych vlastně nemohla žít tak, jak chci já?
Naposledy jsem na ni pohlédla, právě zkoumala materiál nějakého béžového svetru s krajkou. Pak jsem se rázně otočila k stanici metra a odhodila všechny ty nákupní tašky plné luxusního oblečení na chodník plný procházejících lidí, kteří mě jen nevěřícně pozorovali. Rychlými sebejistými kroky jsem došla až ke schodům vedoucích do podchodu metra. Sešla jsem ty schody s bušícím srdcem, vylovila nějaká poslední eura, která jsem našla v kapse a koupila jsem si jízdenku tak daleko, kam to šlo, až na druhý okraj města.
A najednou jsem stála sama uprostřed metra natlačená v davu lidí. Už jsem nebyla s ní, byla jsem svobodná, jen já. Mohla jsem dělat, co jsem chtěla. Utéct někam daleko, schovat se před ní a začít znovu.
A pak mi došlo, jak je to strašně lehké, změnit od základu celý svůj život. Stačí na to jediná vteřina, jedno rozhodnutí. Před chvíli jsem se cítila, jako kdybych byla zavřená někde ve vězení pro vrahy odsouzené na doživotí, a teď jsem volná, můžu si dělat, co chci.
Ujížděla jsem dál a dál dlouhým tunelem, až metro dojelo na konečnou stanici, která od sebe dělila prosperující a chudou Paříž. Tyto dvě tváře Paříže byly tak rozdílné jako ta moje od tváře mé pěstounky. Proč na ni vlastně ještě myslím, když už nepatří do mého života?
Začalo se stmívat a i když jsem cítila ukrutnou zimu, byla jsem svobodná. Ten pocit svobody mě zahříval víc, než přikrývka luxusní postele v hotelu, kde teď asi moje bývalá pěstounka řeší mé záhadné zmizení. Svoboda převyšovala pocit hladu, žízně, zimy, samoty i bezmoci.

***
Nevím, jestli někdo z téhle míchanice pochopí smysl této povídky. Má být o otázce, která se ptá, jak je vlastně lehké změnit svůj život? Stačí k tomu málo, někdy jen pár slov. Člověk se jen musí odhodlat, zbavit se strachu, a pak si může s životem dělat všechno, co se mu zachce.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ænag Ænag | E-mail | Web | 5. října 2012 v 13:45 | Reagovat

Myslím, že jsem smysl snad trochu pochopila. Já osobně bych asi tu odvahu neměla (možná je to špatně...), obdivuji ty, kteří dodrží to, co řekli...
  Velmi se mi líbilo Tvé popisování trní s růžemi, zapůsobilo na mě asi nejvíce...
  Přála bych si, aby všichni byli svobodní, ale takový sen se dá jen těžko splnit:)

2 Teri-vlk Teri-vlk | Web | 5. října 2012 v 16:14 | Reagovat

Já jsem smysl pochopila ;) a povídka se mi opravdu líbí. Tvá myšlenka je dokonalá. Je těžké říci, zda se dá jednoduše změnit život. Něco na tom ale je. Člověk si za tím hlavně musí jít. Musí si jít za tím, co mu pomůže ten život změnit, aby mohl znovu začít žít :) Krásná povídka a musím souhlasit s Enag. Také se mi moc líbilo popisování trní vs. růže :)) Opravdu moc povedené ;)

3 Fearnie - sb Fearnie - sb | Web | 5. října 2012 v 16:25 | Reagovat

moc pěkně napsané. někdy se tak cítím, také mám chuť utéct někam daleko, ale... neměla bych na to. Nemohla bych být někde úplně sama, bez jídla, peněz, lásky, přátel, rodiny a střechy nad hlavou ... :)) ale jinak se mi to moc líbí. Mám dotaz: Vyjadřuje ta povídka to, jak se teď cítíš?
Ps.: na mém blogu je 1.kapitola nové povídky :))

4 Vera Vera | Web | 5. října 2012 v 19:34 | Reagovat

Jejda, to je fakt tak krásně dokonalá povídka!!! V některých chvílích jsem s Claire soucítila :) poslouchat hlas svého srdce a jít dál :)
nádherně! nádherně! nádherně se to četlo!!!
Ta myšlenka, kterou jsi uvedla do posledního odstavce je krásná! krásná a pravdivá!
člověk by rád něco změnil, ale nemůže se k tomu odhodlat...

PS: tohle si musím vytisknout a zajít s tím za ehm ehm...jednou učitelkou :) (protože vím, že ty bys to neudělala ani kdybych ti řekla, že zruším všechny žlutý auta)
ona to totiž vychválí do nebes! (a ještě dál! :D)

5 Ænag Ænag | E-mail | Web | 6. října 2012 v 14:24 | Reagovat

Děkuji Ti za pochvalu:). Ráda přijmu Tvou nabídku, sama jsem Tě se chtěla optat na to samé - nevadí Ti když Tvá ikonka bude mezi oblíbenými blogy u mě?

6 Hejlynka Hejlynka | Web | 6. října 2012 v 17:08 | Reagovat

Je to nádherná povídka...Máš úžesné nápady a dokážeš je ještě líp spracovat...Je to prostě nádhera...:-D

7 Alea Alea | Web | 6. října 2012 v 17:19 | Reagovat

Myslím, že smysl jsem zčásti pochopila :D. Úžasná práce, úplně mě to pohltilo.
P.S.: Trocha prostoru pro mé rejpalské já - místy se tam hodně často objevovalo slovo pěstounka. Na kvalitě povídky to ovšem vůbec neubírá, jen si na to dej bacha! :)

8 Ænag Ænag | E-mail | Web | 7. října 2012 v 17:58 | Reagovat

[5]:Přidala jsem si Tě do mých tzv. Přátel, máš u mě něco jako poděkování.:)

9 Vendy Vendy | Web | 9. října 2012 v 23:35 | Reagovat

Povídka se mi líbí a ta zmínka o trní mezi růžemi byla povedená. Rozhodnutí se ve vteřině... občas by mě to taky lákalo. Ale jsem spíš pohodlná a představa, že bych někkolik dní přespávala někde na lavičkách, mrzla a somrovala o jídlo, a nemohla se vysprchovat, to by mě vážně iritovalo.
Protože se mi nechce věřit, že by ta holka bez peněz získala ubytování, a mohla si koupit jídlo. A po dvou dnech přespávání po venku bude špinavá jak prase, tudíž asi nesežene práci...
Jsem asi holt moc praktická... a odporně přízemní. :-)

10 Lilly Lilly | Web | 12. října 2012 v 14:24 | Reagovat

hezké... já nevím, co bych k tomu měla napsat. ty omílané fráze:
Je to cool, povedlo se ti to, jsi dobrá, pokračuj...
Myslím to upřímně.
Píš, pořád a pořád piš, protože pak si u toho jistí cvoci jako já mohou srovnávat své podřadné myšlenky a zakusit, jaké to je číst povídku s opravdovým hlubokým záměrem čtenáři něco sdělit.
Kam se na tebe hrabou vymývači mozků v médiích i někteří spisovatelé z povinné četby - nebýt jí, nikdo by je nečetl...
Prosím, piš pořád dál, já chci číst tvou tvorbu, jde ti a mě baví si představovat to, co vzniklo v tvé tvorbě...

PS: tvůj tatínek má mého miláška? Je to dobrý telefon? Do techniky se většinou strefuju obtížně:D Buď to vypadá luxusně a je to křáp, nebo je to sexi extra výkonné a vypadá to jako by to někdo sesmolil z odpadků (aspoň mně to tak připadá)
Ale říkám, byla to láska na první pohled, takže aj kdyby to byl sebevětší nevýkonější křáp, chci ho:D

11 Ilma Ilma | E-mail | Web | 13. října 2012 v 15:57 | Reagovat

Splňuje to přesně to, co povídky tohoto typu splňovat mají. Nutí čtenáře se zamyslet.. je to zajímavou formou podané, má to v sobě určitý smysl a lze to jednoduše pochopit..

12 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 14. října 2012 v 10:38 | Reagovat

Mám ráda povídky, nad kterými se člověk musí zamyslet a tahle to dokonale splňuje! Jak jediný okamžik, jediná chvíle, jediná myšlenka dokáží změnit celý život naruby! Úplně ho obrátí! Z černé je bílá a z bílé je černá...
A poslouchat hlas svého srdce... Snažím se o to. Dělat to, co si přeju! Ale bohužel jsou někteří lidé moc konzervativní, usedlí a vážní a když bych udělala něco, co se jim OPRAVDU nelíbí, asi by mě rovnou zabili!!! Bože! Nenávidím tuhle zaškatulkovanou společnost!

13 BaraCornellia BaraCornellia | Web | 20. února 2013 v 13:12 | Reagovat

Asi jsem přehnaně pragmatická, ale něco takového bych nezvládla. Jde o to, že se sice může cítit svobodně, ale časem příjde na to, že to byla chyba. Sama v cizím městě, nikoho tam neznám, nemám kam jít...
Asi je to zachvat češství, ale já osobně potřebuji hlavně jistotu. Nezáleží mi tak na tom, že mě ta jistota trochu svazuje.
Možná si o mě někdo může myslet, že jsem zbabělá, ale podle mého názoru je někdy hrdinství zůstat a ne utéct :)
Ale povídka hezká a postavu chápu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama