Říjen 2012

Když vesničané soutěží.

26. října 2012 v 22:02 | Natali |  Deník
Už pár týdnů pozoruju jednu velkou komedii, kterou bych osobně nazvala tak, jako jsem nazvala tento článek: Když vesničané soutěží.
Bydlím v menší vesnici, která ani nemá pojmenované ulice. Náš dům stojí na ulici, kde se poslední dobou začaly dít opravdu zajímavé věci. Starostka nám totiž zajistila malý kontejner na bioodpad, který každý týden vyváží nějaká společnost s "popelářským" autem a ten kontejner je právě na naší ulici.
Brzy se ale přišlo na to, že kontejner je příliš malý pro všechny vesničany se zahrádkami, ze kterých musí shrabat listí a toho se pak zbavit právě díky bioodpadu.
A tak se stává, že ihned poté, co z toho malého nacpaného kontejneru vyvezou jednou za týden všechno listí a uschlé kytky, začíná krutý boj o to, kdo přijde dřív a zbaví se bioodpadu ze své zahrádky. Pár minut poté, co se kontejner vyveze, je zase plný. Této války se účastní i má rodina - jakmile slyšíme auto, které bioodpad vyváží, můj taťka se chopí koše a utíká ke kontejneru. Někdy uspěje, někdy ho předběhne náš soused nebo naše babička. :D
Ale až se budu nudit, aspoň vím, co budu dělat. Sestavím tabulku a každý týden do ní budu zapisovat, kdo uspěl a kdo přišel pozdě. Anebo půjdu na obecní úřad a navrhnu, ať dokoupí ještě pár kontejnerů na bioodpad.

Tajemství řeky: Prolog

18. října 2012 v 20:42 | Natali |  Tajemství řeky
Titulka splácana by me. :D
Takže, dnes jsem se konečně dostala k tomu, abych napsala prolog k mé první povídce na pokračování tady na blogu a taky k mému prvnímu pokusu o fantasy. ;)

Utíkala jsem po polní cestě vedoucí k malému lesu. Vlastně to ani nebyl les, spíš shluk pár stromů rostoucích okolo koryta klidné řeky. Právě kvůli ní jsem se tu vydala. Prošla jsem okolo prvních stromků a prodírala se hlouběji do lesíka. Od té doby, co jsem tu byla naposledy, se to tu změnilo. Cestička, kterou jsem si tu vyšlapala, když jsem sem denně chodívala, zarostla malými keříky, ale to mi nevadilo. Každou minutou se zvuk proudících pramenů zesiloval, až jsem stála u břehu řeky, která klidně protékala mezi ustupujícími stromy. Tráva rostoucí okolo jejího koryta byla šťavnatě zelená jako na jaře, docela jiná než na naší zahradě, kde rostla suchá, bez života.
Usedla jsem na své oblíbené místo na břehu toku u staré suché vrby, která tu stála snad celou věčnost. Opatrně jsem se o ni opřela, ale jakmile jsem se jí dotkla zády, už jsem se nebála, že ji svou váhou povalím na zem. Sice zvnějšku působila křehce, jako by se jí zlomila větev jen proto, že na ni usedne drobný pták, ale její kmen byl silný a pevný tak, že by ten strom nepovalila ani vichřice.
Jak jsem takhle seděla, opřená o vrbu a dívající se zamyšleně do třpytivé proudící vody, připadala jsem si zase jako menší, když jsem tu takhle sedávala každý den. Opět jsem pocítila jistotu, která se dostavila vždy, když jsem přišla k řece. Bylo to zvláštní, spadly ze mě všechny starosti a mohla jsem jen sedět a vykládat si s ní. S mojí nejlepší kamarádkou. S řekou.

Kat na koni

10. října 2012 v 21:29 | Natali |  Fotky

Dnes jsem se po třídění fotek pustila do zálohování - děs běs. :D
Objevila jsem fotku, kterou jsem fotila minulý Masopust a ptám se, která úprava se vám líbí víc? ;)
Co mě teda na tý fotce nehorázně se**, to je ten komunistickej barák v pozadí! :D Achjo! :D

Diplomky

7. října 2012 v 18:15 | Natali |  Ostatní
Protože jsem právě obdržela krásný diplomek od Ænag, za který ji moc děkuju, zakládám článek, kde tyto výtvory budu skladovat. ;)


Ještě jednou děkuji! ;)


PS: Začínám psát povídku na pokračování, jak už jsem se tu jednou zmínila. Dřív nebo později očekávejte takové první seznámení s tou mojí slátaninou na pokračování. ;)

Síla svobody

4. října 2012 v 21:43 | Natali |  Povídky
"Počkej tu na mě, Claire. Půjdu se jen kouknout na ty šaty ve výloze, možná si je zkusím."
Stála jsem před módním butikem na Rue Rivoli, pařížské ulici, a čekala na svoji pěstounku, až si vyzkouší neuvěřitelně drahou večerní róbu.
Sledovala jsem, jak se okolo mé pěstounky slétly nadšené prodavačky. Konečně nějaká bohatá turistka, řekly si určitě.
Sledovala jsem dění na ulici, po které procházely šťastné páry svobodných lidí. Svobodných, šťastných. Taková jsem nebyla. Vlastně jsem tam mezi všemi těmi šťastnými lidmi trčela jako růže v trní, ale pojem růže se na mě nehodil, takže jsem byla spíš trní, které se pomalu začalo rozrůstat v skvěle udržovaných růžích. Toho trní si ale určitě brzy všimne zahradník, který se ho rychle zbaví, aby se dál nerozšířilo mezi jeho nádherné růže. Trní v růžích, to jsem byla já.
Vlastní matka mě už nechtěla a jediné, na čem se kdy shodla s mým otcem, bylo to, že mě dají do děcáku. Odtud si mě vzala ta, která se právě nemohla rozhodnout, jestli se k její nové róbě bude hodit spíš menší nebo větší kabelka pošitá stříbrnými korálky. Beztak si je koupí obě.
Vlastně nevím, proč si mě vůbec vzala z děcáku. Na co jí vlastně jsem? Asi jsem jen předmět, kterým se může chlubit a dělat ze sebe dobráckou a hodnou ženu s velkým srdcem, kterou všichni uctívají za to, že mě zachránila z děcáku a dala mi pravý domov. Na mé city nedbá, chová se ke mně jako ke stroji. Jsem jí prostě jen na to, aby si mohla do svého životopisu dopsat, že je hodná pěstounka.
Svoboda. Po tom slově jsem toužila, viděla jsem ho všude kolem, jen ne u mě. Všechno za mě rozhodovala ona, má hodná pěstounka. Nežila jsem svůj vlastní život, jen jsem byla odnož jejího života.
Nahlédla jsem znovu do butiku. Zrovna objevila smaragdově zelenou blůzu a přemýšlela nad tím, jestli si ji má vyzkoušet nebo ne. Věděla jsem naprosto přesně, že už jednu takovou blůzu má doma pověšenou někde v útrobách její obrovské skříně, ale ona si ani nevzpomněla.
Odvrátila jsem od ní znechuceně zrak. Nesnášela jsem její povýšené chování, před přáteli roztomilá a hodná hostitelka a přede mnou zlá macecha. Všechny si pomalu ovinula okolo prstu a pak si s nimi mohla dělat, co chtěla.
Zachvěla jsem se zimou. Nezajímalo ji, že na ni čekám už pěkně dlouho. Byla jsem jí tu jen k tomu, abych jí nosila její obrovské nákupní tašky, kterými jsem měla ověnčené obě ruce.
Proč bych vlastně nemohla žít tak, jak chci já?
Naposledy jsem na ni pohlédla, právě zkoumala materiál nějakého béžového svetru s krajkou. Pak jsem se rázně otočila k stanici metra a odhodila všechny ty nákupní tašky plné luxusního oblečení na chodník plný procházejících lidí, kteří mě jen nevěřícně pozorovali. Rychlými sebejistými kroky jsem došla až ke schodům vedoucích do podchodu metra. Sešla jsem ty schody s bušícím srdcem, vylovila nějaká poslední eura, která jsem našla v kapse a koupila jsem si jízdenku tak daleko, kam to šlo, až na druhý okraj města.
A najednou jsem stála sama uprostřed metra natlačená v davu lidí. Už jsem nebyla s ní, byla jsem svobodná, jen já. Mohla jsem dělat, co jsem chtěla. Utéct někam daleko, schovat se před ní a začít znovu.
A pak mi došlo, jak je to strašně lehké, změnit od základu celý svůj život. Stačí na to jediná vteřina, jedno rozhodnutí. Před chvíli jsem se cítila, jako kdybych byla zavřená někde ve vězení pro vrahy odsouzené na doživotí, a teď jsem volná, můžu si dělat, co chci.
Ujížděla jsem dál a dál dlouhým tunelem, až metro dojelo na konečnou stanici, která od sebe dělila prosperující a chudou Paříž. Tyto dvě tváře Paříže byly tak rozdílné jako ta moje od tváře mé pěstounky. Proč na ni vlastně ještě myslím, když už nepatří do mého života?
Začalo se stmívat a i když jsem cítila ukrutnou zimu, byla jsem svobodná. Ten pocit svobody mě zahříval víc, než přikrývka luxusní postele v hotelu, kde teď asi moje bývalá pěstounka řeší mé záhadné zmizení. Svoboda převyšovala pocit hladu, žízně, zimy, samoty i bezmoci.

***
Nevím, jestli někdo z téhle míchanice pochopí smysl této povídky. Má být o otázce, která se ptá, jak je vlastně lehké změnit svůj život? Stačí k tomu málo, někdy jen pár slov. Člověk se jen musí odhodlat, zbavit se strachu, a pak si může s životem dělat všechno, co se mu zachce.