Září 2012

Kočičí "story" zaznamenané na fotkách

28. září 2012 v 12:21 | Natali |  Fotky
Nesnáším promazávání fotek a jejich třídění, takže asi víte, jak jsem se tvářila, když jsem zjistila, že mám totálně zacpanou paměť na foťáku (a jeho kapacita není zrovna malá... :D). Všechno to kopírování fotek, při kterém se vám najednou sekne celý počítač a objeví se ta hláška, kterou tak miluji: Tento program neodpovídá.
Ale pustila jsem se do toho a teď s pomocí Johna Lennona (Imagine aaaall the peopleeee... :D) procházím všechny své velmi podařené fotky. A musím vám tu zveřejnit ty, které sem vyhrabala ani nevím odkud. Aspoň mi něco zbude, až se mi zaviruje počítač (jsem v tom mistr oboru ;D), budu to mít uložený tady na internetu. :D
"Už sis zálohovala všechny fotky?"
"Jasně, že si zálohuji svoje fotky pravidelně, tati."



Tyto dvě fotky pro mě mají opravdu velkou cenu. Na první je nějaká cizí kočka, která nám jen chvíli seděla na střeše. Měla jsem kočky strašně ráda a přála jsem si svoji vlastní. A na druhé je už můj splněný sen, naše kočka, která vypadá jako blbeček, ale mám ji strašně ráda. Máme dvě kočky, ale fotku té druhé na střeše fakt nemám, protože je strašně tlustá a nevyleze ani na židli. :D Ale zpátky k těm fotkám, první jsem fotila na podzim, druhou na jaře. Jsou foceny ze stejného místa (z mého střešního okna ;D) a pro mě jsou symbolem toho, jak jsem si vymrčela kočku, po které jsem fakt toužila. (Ehm, a taky jsou ty fotky symbolem, že kočky mají rády naši střechu. :D).

Jinak, omluvte mě, že teď moc nebudu psát, ale začínám plánovat povídku na pokračování. Nevím, jestli z toho vůbec něco bude, uvidíme ;) Jsem ten typ člověka, který si musí všechno pěkně promyslet, než něco zveřejní, takže nepočítejte s tím, že bych sem tu povídku vrazila už za pár dní. ;D
Poslední dobou se mi hodně začali líbit historické filmy - máte nějaké oblíbené, které bych si mohla stáhnout? ;)
Taky vám zmizela ze záhlaví blogu (když píšete nový článek) ta křečovitě usmívající se holka s notebookem? Je to smutné, že? ;D

Jak moc záleží na učiteli?

23. září 2012 v 20:29 | Natali |  Deník
Jak už vidíte z nadpisu, opět mám chuť se tu pěkně vykecat. :D Utíkejte všichni pryč, dokud můžete! :D
Miluju dějepis! Kdybych tuto větu řekla minulý školní rok, asi bych si dobrovolně sbalila své saky paky a vyrazila směrem blázinec.
Tento rok nám vyměnili učitelku dějepisu za profesora z vyššího gymplu. První hodinu jsem na něho nadávala, jak je náročný, a že do dějepisu se budu muset učit snad každý den, abych si udržela dobré známky. Ale během pár vyučovacích hodin se můj názor na tohoto profesora obrátil o 180 stupňů, stejně jako můj názor na dějepis.
Začala jsem srovnávat jeho a učitelku, kterou jsme měli předtím na tři roky.
Ta učitelka byla hodná, měla jsem ji ráda, ale neuměla dějepis vykládat natolik dobře, abychom ji poslouchali (jsme hodně náročná třída :D). Prostě všechno říkala tak obyčejně, občas nějaká ta zajímavost, ale většinou to pro nás byla jedna velká nuda, kluci dělali tradiční bordel, já jsem se pokoušela něco si zapsat, ale ve třídě byl takovej hluk, že jsem nic neslyšela, takže jsem to vzdala a spala jsem na lavici.
A profesor? Jde hrozně vidět, že dějepis ho baví - všechno vykládá vlastními slovy, všechno nám umí vysvětlit tak, že to pak chápeme, ke každé události ví hromadu zajímavostí a i když je přísný, jsem strašně ráda, že máme na dějepis právě jeho. Jeho hodiny jsou takovým "menším představením" - chodí po třídě sem a tam a u toho prostě "přednáší". Nevím, jak to dělá, ale ve třídě je hrobové ticho a všichni poslouchají, jak Rakousko-Uhersko vyhlásilo Srbsku válku. A pak o přestávce diskutujeme o I. světové válce. :D Fakt, diskutujeme o dějepisu. :D

Jak moc záleží na učiteli? Uvědomují si vůbec, jakou mají přidělenou moc? Vzdělávat další generaci a svým přístupem k jejich předmětu ovlivnit naši budoucnost, to je jejich moc. Lidé by si měli vybírat své zaměstnání podle toho, co je baví. Co když někdo vůbec neví, že by ho někdy mohla bavit například fyzika, jen kdyby ho učil jiný učitel?

A fakt, je to možné. Nesnášela jsem dějepis, nutila jsem se do učení všech těch událostí jen proto, abych měla dobré známky. A teď? Můj vztah k dějepisu vystihuje tento obrázek ;D

Závislý

19. září 2012 v 15:07 | Natali |  Povídky


http://fastexposure.files.wordpress.com/2012/05/disadvantages-of-computer-addiction.jpg?w=830

Nervózně poťukával prsty do lavice. Ať už zvoní, ať už zvoní.
Výklad učitelky jako vždy neposlouchal, takže ho nepřekvapilo, když se ho zeptala: "Tak pane Ashtone, můžete mi zopakovat, co se stalo roku 1914?"
"Nevím," hlesl tiše, ani se neobtěžoval něco vymýšlet. Třídou to zašumělo, pár jeho spolužáku se zasmálo.
"Teď jsem to říkala, mladý pane. Tak kdo mu to zopakuje? Tak třebas slečna Portmanová, povídejte."
"Roku 1914 začala první světová válka, přesněji 28. července, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbům," odpověděla slečna Portmanová, Louise Portmanová. Nemohl se na ni dívat, bolel ho každý pohled. Měl ji rád a ona jeho taky, ale to už bylo dávno. Jak by to asi vypadalo dnes, kdyby mu do cesty nevstoupila závislost, která nad Louise snadno zvítězila? Byly by stále spolu? Rozesmála by ho každé ráno dalším novým vtipem, které ráda vymýšlela? Chodívaly by pořád na jejich oblíbenou louku u malého lesíka za městem? Ne, nebudu na to myslet, řekl si.
Konečně zazvonilo. Rychle naházel učebnice z lavice do batohu a už chtěl utíkat ven ze třídy, když uslyšel učitelku: "Pane Ashtone, pojďte sem za mnou, prosím."
Prošel okolo lavic dopředu ke katedře, kde na něho čekala učitelka s utrápeným obličejem.
"Navštěvujete devátou třídu a ani nevíte, kdy vypukla první světová válka," začala, "děje se snad něco? Vždy jste byl tak vzorný student, který se o látku živě zajímal. Víte přeci, že nám, učitelům, se můžete se vším svěřit, rádi vám se vším pomůžeme."
"Nic… Nic se neděje. Co by mělo být?" vyhrkl a nervózně poklepával nohou o podlahu. Jen plýtvala jeho časem.
Učitelka si ztrápeně vzdychla: "No dobře, nejspíš je to puberta. Můžete jít."
Jakmile vyslovila poslední větu, vyběhl bez pozdravu ze třídy a utíkal dlouhou chodbou. Bez odpočinku běžel pár ulicemi, až stál celý zadýchaný u svého domova. Vzrušeně se podíval na schránku naplněnou dnešní poštou. Když schránku nachystaným klíčem odemkl, zaplavil celé jeho tělo nádherný pocit. Ve schránce ležel tlustý dopis adresovaný jemu, Davidovi Ashtonovi.
Utíkal s ním domů, batoh zahodil někde v předsíni a hned nato dopis vší silou rozerval.
Uvnitř bylo to, co nutně potřeboval. Cédéčko zabalené v bublinkové folii. Utíkal ke svému počítači, zapnul ho a sedl si na židli. Potom půl hodiny sledoval obrazovku, která hlásila průběh instalace, jako kdyby se díval na napínavý pořad.
Instalace hry GTA V. byla úspěšná! Ohlásila obrazovka a David se blaženě usmál.
Nasadil si sluchátka a ponořil se do hry.
Ani chvíli nemyslel na to, jak právě plýtvá svým drahocenným životem, který pro něho nic neznamenal. Neuvědomoval si, že kvůli imaginárním postavám z počítačové obrazovky, kterým naprosto propadl, ztratil pravé kamarády, dětství a svoji budoucnost.
Přítomnost byla tady, u počítače.


Povídka o stále větším problému dnešních mladých, kteří dobrovolně ztrácejí krásné dětství plné bunkrů a panenek. Jsem si jistá, že na dětství, období bez starostí, budu mít nejhezčí vzpomínky z celého života a jsem hrozně vděčná za to, že jsem o chlup unikla závislosti na počítačových hrách nebo na internetu. Sice jsem jeden čas také měla problém (konkrétně se hrou The Sims 2), ale naštěstí mám skvělé rodiče, kteří mě hru odinstalovali (a pak přežili moje neustálé hysterické ječení :D).
Co vlastně děláte, když hrajete nějakou hru? Nic přece nezměníte, vlastně jen pár hodin sedíte na jednom místě. Sice můžete dohrát nějaký level, vyhrát pár bitev, ale ve skutečném životě jste na stejném místě jako před hraním hry.

Moje lesní zvonkohra :)

14. září 2012 v 22:37 | Natali |  Fotky

To je tak, když vám hrabe a zrovna pozorujete zvonky, které už pár let visí na střešním okně.
Co vás napadne? No samozřejmě to stejné, co napadlo mě - šoupnout zvonky neporozovatelně do batohu a vyrazit s nimi do lesa, kde je všechny rozvěsit na větvy nějakého stromu. Po cestě do lesa jsem bohužel potkala jednu vesnickou drbnu, která si asi myslela, že mi v batohu necinkají zvonky, ale že pašuju flašky s pivem (doufám, že se nesvěří mým rodičům :D). Ale jinak moje bojová akce dopadla tak, jak jsem si přála. ;)



Smysl našeho života

11. září 2012 v 16:08 | Natali |  Deník
Mám depku, přes den si ji neuvědomuju, ale jakmile příjdu ze školy, je tu. A jakmile mám depku, potřebuju se vykecat.
Jaký je vlastně smysl našeho života?
Ráno se probudím, jdu do školy, příjdu ze školy a pak netuším, co přes to odpoledne dělám. Naučím se, chvíli sedím s rodiči a sestrou a bavíme se, dívám se na televizi a najednou je večer.
Proč vlastně žiju? Život máme jen jeden a já jen sedím a přihlížím, jak rychle utíká. Byla jsem dítě a najednou jsem v deváté třídě.
Proč jsme vlastně na světě? Máme něco dokázat? Nebo se jen narodit a zemřít?

PS: Samozřejmě, že když zrovna nemám depresivní období, tak mám svůj život ráda, tak to berte jen jako dočasné pomatení mého mozku ;)

Nitky pavučiny

8. září 2012 v 13:10 | Natali |  Fotky



Můj první pavučinový pokus. Vždycky jsem chtěla zkusit fotit pavučinu, ale nikde jsem nenacházela nějakou pěknou. Našla jsem ji, až když jsem seděla na terase, koukala nepřítomně kamsi doblba, když jsem si všimla, že na jednom malém stromku máme nádhernou pavučinu! Mamka ji málem smetla, takže jsem u toho stromku pečlivě držela stráž, dokud se mi nenabily baterky do foťáku :D

Lilly

5. září 2012 v 18:58 | Natali |  Povídky


Annie seděla ve svém pokoji a v náruči chovala Lilly, starou panenku, kterou zachránila z popelnice. Malá holčička s hlavou plnou nezkrocených zrzavých kudrlin si na tento den dokázala vzpomenout naprosto přesně. Bylo to před rokem, tak dlouho je Lilly její nejlepší a nejvěrnější kamarádka, která naslouchá všemu, o čem jí Annie povídá, o hádce jejich rodičů, po které táta odešel z jejich bytu s velkým kufrem a od té doby ho vídá jen málokdy, o pohádkách, kde princ zachraňuje princeznu a o tom, co se děje na dlouhé ulici, na kterou se každé ráno dívá z okna. Právě na této ulici ji našla, tam se s ní seznámila.
Annie šla ten den dlouhou ulicí domů, prodírala se houfy lidí a věděla, že jde pozdě. Pospíchala, protože nechtěla, aby táta maminku zase obvinil z toho, že nedokáže pohlídat jejich vlastní dítě ani minutu a že to jejich dítě, Annie, jde zase pozdě z hřiště. Nechtěla, aby maminka zase plakala, zatímco táta chodil naštvaný po bytě sem a tam a ječel na všechno, co se hýbalo.
Právě procházela okolo bytových domů,když se zarazila a zpomalila. Uviděla ruku, která bezvládně visela přivřená těžkým víkem z jedné velké šedé popelnice.

Cizí jazyky? No problemo :D

3. září 2012 v 14:48 | Natali |  Ostatní
Doufám, že mě nezabijete za to, že už tu píšu o učení :D
Dělají vám problém cizí jazyky? Máte problém se slovní zásobou?
(To zní jako nějaká velice originální reklama, že? :D)
Ne, myslím to vážně. :D
www.interpals.net
Objevila jsem stránku, na které si jednoduše založíte profil a můžete si dopisovat s lidmi z celého světa!

Zvolíte si, jaké umíte (nebo jaké se učíte) jazyky, jestli máte zájem o Email Pen Pals a Snail Pen Pals (posílání dopisů) a jestli chcete Language Exchange (to je, že si vás můžou najít lidé, kteří se chtějí naučit váš rodný jazyk - češtinu, vy jim můžete pomoct, napsat jim pár tipů nebo jim odpovědět na jejich otázky a oni vám můžou poskytnout radu ohledně jejich rodného jazyka ;) Já už si píšu s angličankou, která se chce učit česky a já zase poradit s některými drobnostmi v angličtině :D ).
Podle mě je to zábavná forma učení, u které se seznámíte s novými lidmi a objevujete jejich kulturu :) Přijde mi skvělé psaní to dopisů :) Není to super, když vám dojde dopis z druhé strany světa? ;)
Já už si posílám emaily s Číňankou, Turkem, Američankou, Indem, Polkou a s jednou holkou z Jižní Korei si chceme po pár emailech poslat dopisy :)


Co na to říkáte? Znáte nějakou podobnou stránku? ;)